2008 - Zlatá medaile Viktor Ponrepo, Au 1/2 Oz

Zlatá půluncová medaile vydaná ke 150. výročí narození Viktora Ponrepa - rok 2008

Autor : ak. sochař Zbyněk Fojtů

Rytecké úpravy : Lubomír Lietava

Materiál : zlato - Au 999,9

Hmotnost : 15,56 g

Průměr : 28 mm

Provedení : Proof

Hrana : hladká

Náklad : 200 ks, číslováno !!!

Emise : rok 2008

Ražba : Česká Mincovna a.s.

Zlatá medaile je opatřena ochrannou plastovou kapslí a uložena do dárkové, tmavě červené krabičky. Součástí je též certifikát pravosti České mincovny.

Viktor Ponrepo

(6. června 1858 – 4. prosince 1926)

    Počátky české kinematografie ovlivnili především Jan Kříženecký jako autor prvních českých filmů a Viktor Ponrepo jako jejich promítač a propagátor. Ponrepo (vlastním jménem Dismas Šlambor) se na přání otce vyučil pozlacovačem, odmala však projevoval nadání v oblasti kouzelnických triků. Práce ve zlatnické dílně Šlambora nenaplňovala a místo stálého zaměstnání zvolil nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Otec jeho volbou nebyl nadšen, avšak rozhodl se nestát mu v cestě. Šlambor zažádal c.k. místodržitelství o povolení k eskamotérským produkcím a začal putovat se svým představením. Od počátku si však byl vědom, že jeho jméno není pro jeho uměleckou dráhu vhodné a je třeba jej změnit. Okouzlen zámečkem nedaleko Lysé nad Labem - Bon Repos- si změnil jméno na Ponrepo, křestní jméno změnil na lépe znějící Viktor a pseudonym byl na světě.

    Ponrepova kariéra jako kouzelníka a eskamotéra byla velmi úspěšná. Obecenstvo lákal i originálním názvem své společnosti – Ponrepovo kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel. Po představení často zůstával s obecenstvem a vyprávěl o Praze, kterou většina jeho posluchačů nikdy nenavštívila. Ponrepo svůj program neustále rozšiřoval a když si pořídil své známé „duchy“, dosáhl v oblasti kouzelnictví vrcholu.

    Roku 1891 byla v Praze uspořádána Jubilejní výstava, na kterou dorazilo i mnoho venkovských lidí, kteří byli ohromeni nejnovějšími technickými vynálezy, jakým byl například předchůdce gramofonu – fonograf. O čtyři roky později se v Čechách objevil vedle fonografu i Edisonův přístroj na „živé fotografie“ – kinetoskop V následujících letech popularita „živých fotografií“ ještě vzrostla. V roce 1898 pořadatelé Výstavy architektury a inženýrství v Praze zařídili stánek „Český kinematograf“, jehož iniciátorem byl Jan Kříženecký, a ten se stal jedním z největších úspěchů výstavy. Kříženecký si pořídil Lumiérův kinematograf a rozhodl se promítat nejen původní francouzské filmy, ale také natáčet vlastní filmy k propagaci výstavy. Ve světle těchto novinek bylo Ponrepovi jasné, že chce – li si udržet obecenstvo, bude muset svůj program inovovat. Nejprve zakoupil Edisonův fonograf a když ani ten neudržel obecenstvo nadlouho, pořídil si i kinematograf, jímž oživoval svá představení. Ukázalo se, že nový vynález má budoucnost a místo kouzelnické živnosti se Ponrepo vrhl na dráhu provozovatele prvního putovního kina u nás. Se změnou zaměření změnil i název společnosti na Divadlo živých fotografií.

    Nejpopulárnějšími filmy, které Ponrepo promítal, byly „Příjezd jízdy“, „Trh v Neapoli“ či „ Souboj dam amerických“, největší úspěch však měly snímky z bojů Angličanů s Búry. Ponrepo cestoval po celé zemi, na promítání v Praze však neměl licenci. Tento problém vyřešil tak, že alespoň promítal na pražské periferii. Teprve v srpnu 1901 získal povolení promítat po dobu 14 dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech, poté několik dní v roce 1904 hostoval v sále „U koruny“ v Holešovicích. Promítání zaznamenalo velký úspěch, díky kterému mohl Ponrepo založit roku 1905 letní kino na Smíchově. Stálé kamenné kino založil Ponrepo o dva roky později v Karlově ulici v domě „U Modré štiky“ a Ponrepův biograf se stal prvním stálým kinem v Praze. Hrálo se denně kromě pátků a kino mělo 56 sedadel. Zvláštností Ponrepova biografu bylo, že všechny diváky nejprve vítal osobně. S přibývajícím počtem diváků to však přestávalo být možné a proto si nechal natočit znělku, ve které se divákům ukláněl. Slovní doprovod k promítaným němým filmům obstarával Ponrepův bratr Karel Šlambor, který komentoval děj na plátně a vytvářel zvukové efekty.

    Během roku 1908 se počet stálých kin významně rozrostl. Těžká léta čekala na Ponrepa kolem roku 1910, kdy se rozpoutala silná bouře odporu kulturních činitelů proti kinematografům a výnosy tím značně utrpěly. Ponrepo tedy zkusil něco jiného a zařídil si obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů. Jelikož však odmítal prodávat špatné filmy jako trháky, půjčovna nevydělávala a byl nucen ji zlikvidovat. Roku 1912 byl založen Spolek českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze a Ponrepo se stal jeho prvním místopředsedou. Začátek války v roce 1914 znamenal přerušení rozvoje českých kin. Ponrepo ztratil většinu personálu a obyvatelstvo nemělo peníze na zábavu. O to větší byl návrat k filmové produkci po skončení války. V polovině dvacátých let však přišla další krize a přeplněná kina se začala náhle vyprazdňovat. To donutilo Ponrepa, aby roku 1924 požádal o obnovení eskamotérské a kouzelnické licence, protože zjistil, že ho film neuživí. Zemřel 4. prosince 1926, téměř na hranici chudoby.

Zdroj : internetové stránky ČNB