2008 - Pamětní stříbrná mince Český svaz ledního hokeje, Proof

Pamětní stříbrná mince vydaná ke 100. výročí založení Českého svazu ledního hokeje - Špičková kvalita ( Proof )

Hodnota : 200 Kč

Autor : akademický sochař Zbyněk Fojtů

Materiál : 900 Ag, 100 Cu

Průměr : 31 mm

Síla : 2,5 mm

Hmotnost : 13 g

Provedení : špičková kvalita

Hrana :  hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *"

Limitovaný náklad : 15.100 ks

Emise : 20.08.2008

Emitent : ČNB

Mincovna : Česká mincovna , Jablonec nad Nisou

Každá stříbrná mince je uložena v ochranné plastové kapsli a vložena do tmavě modré krabičky. Součástí je též certifikát pravosti České národní banky.

Tuto minci nabízíme také v běžné kvalitě !!!

Na lícní straně je zobrazena postava hokejisty. Při levém a horním okraji dvousetkoruny je v neuzavřeném opisu název státu „ČESKÁ REPUBLIKA". Při spodním okraji dvousetkoruy je označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč". Značka mincovny, která dvousetkorunu razila, se nachází při levém okraji dvousetkoruny vedle brusle hokejisty.

Na rubové straně dvousetkoruny je vyobrazen pohár mistrů světa v ledním hokeji, jehož součástí je i opis „ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE". Pod pohárem mistrů světa jsou letopočty „1908 - 2008". Nad letopočtem „1908" jsou umístěny iniciály autora dvousetkoruny, akademického sochaře Zbyňka Fojtů, které jsou tvořeny spojenými písmeny „FZ".

Český svaz ledního hokeje

Dne 6. listopadu 1908 se v pražské kavárně U Karla IV. sešli z popudu funkcionáře SK Slavia Emila Procházky zástupci 12 klubů, aby se dohodli na založení Českého svazu hockeyového. Emil Procházka tak reagoval na skutečnost, že v květnu téhož roku vznikla v Paříži mezinárodní federace tohoto sportu, který začínal v Evropě zapouštět kořeny. Čeští zakladatelé nestavěli na zelené louce. V Praze, ale i v řadě venkovských měst, se hrál hokej na ledě s míčkem nazývaný bandy a naše kluby v něm získávaly už i mezinárodní zkušenosti.

Agilní Emil Procházka na základě podnětů účastníků schůzky vypracoval stanovy svazu a již za čtyři dny je odeslal na c. k. místodržitelství království Českého v Praze. Pokud se traduje, že rakousko-uherské úřady byly byrokratické a pracovaly zdlouhavě, v tomto případě tomu tak nebylo. Už 19. listopadu Procházka obdržel stanovy opatřené schvalovacím razítkem a tímto dnem začal svaz oficiálně existovat. Ještě před tím odeslal Procházka do Paříže přihlášku Čech do Mezinárodní federace ledního hokeje (LIHG) a zasloužil se tak o to, že jsme po Francii její druhou nejstarší členskou zemí.

Po opakovaných sporech Český svaz hockeyový zvolil 13. ledna 1909 svého předsedu a další funkcionáře a současně vyslal reprezentační tým na mezinárodní turnaj do Chamonix. Tam jsme sice obsadili až poslední místo, ale zkušenosti, které čeští hráči získali, zanedlouho zúročili na mistrovstvích Evropy. První titul získali v roce 1911 v Berlíně, druhý roku 1914 opět v hlavním městě Německa. Mezi tím byl anulován evropský šampionát, který se konal roku 1912 v Praze a rovněž jsme ho vyhráli. Zúčastnilo se ho totiž Rakousko, které ještě nebylo členem LIHG, a nehrálo se nové utkání mezi Čechy a Německem, které se mělo opakovat, kvůli dohadům kolem sporné branky.

V období mezi světovými válkami kanadský hokej, jak se stále ještě lednímu říkalo, v Československu sílil, zatímco bandy postupně zaniklo. Roku 1920 se hrál hokejový turnaj v rámci letních olympijských her v Antverpách a později byl prohlášen za první mistrovství světa. Na světové scéně se objevila dva noví a velmi silní soupeři, celky Kanady a USA. První měření sil se zámořskými hokejisty dopadla pro Československo katastrofálně – s Kanadou jsme v Antverpách prohráli 0:15, s USA 0:16, o čtyři roky později jsme na prvních zimních olympijských hrách v Chamonix podlehli Kanadě dokonce 0:30. Ale přesto československý hokej výkonostně rostl a ještě před druhou světovou válkou zrodil první velkou hvězdu mezinárodního formátu – Josefa Malečka, pravděpodobně nejlepšího evropského útočníka. Opavského Němce Wolfganga Dorasila tisk označoval za jednoho z předních evropských obránců. Kvalitativní růst československého ledního hokeje mohl být mnohem výraznější, kdyby čtvrt století nebyl odkázán jen na přírodní led, s nímž byly v našem mírném klimatickém pásmu vždy problémy. Teprve roku 1932 byl otevřen v Praze na Štvanici první zimní stadion s umělou lední plochou, která blahodárně ovlivnila přípravu československých hráčů.

Druhá světová válka zasáhla neblaze do všech sfér života. Výjimkou nebyl ani lední hokej, ustal mezinárodní styk, velmi omezené byly možnosti tréninku a cestování. Přesto se v letech 1941 – 1945 rozrostla členská základna tohoto sportu trojnásobně – z deseti na třicet tisíc hráčů. To proto, že do sportovních svazů přešli členové zakázaných tělovýchovných organizací. A první poválečné roky se také staly prvním ze tří období, v nichž československý hokej stanul v čele světové špičky.

První poválečný šampionát se konal roku 1947 v Praze a českoslovenští hráči na něm získali svůj první titul mistrů světa. Tento úspěch zopakovali ještě o dva roky později ve Stockholmu, když mezitím získali stříbrné medaile na zimních olympijských hrách ve Sv. Mořici, které byly současně světovým šampionátem. Slávu československého hokeje v té době šířili hráči jako Modrý, Trousílek, Troják, Vladimír Zábrodský, Macelis, Roziňák, Konopásek, Kobranov, Augustin Bubník a další.

V roce 1950 komunistický režim znemožnil hokejistům obhajobu titulu mistrů světa na šampionátu v Londýně, zanedlouho bylo navíc dvanáct hráčů ve vykonstruovaném procesu odsouzeno do vězení na dobu od osmi měsíců do patnácti let. Reprezentace se ocitla v troskách a cesta na ztracené pozice jí trvala více než dvacet let.

Druhým obdobím velkého vzepětí československého hokeje jsou sedmdesátá léta. Titul mistrů světa dobyl roku 1972 a v Praze, 1976 v Katovicích a 1977 ve Vídni. Další prvenství mu uniklo doslova o vlas při šampionátu 1978, který se konal opět v Praze. Českoslovenští reprezentanti měli velmi blízko k prvenství i na zimních olympijských hrách 1976 v Innsbrucku. Tyto úspěchy vybojovala generace hráčů kolem brankářů Holečka a Dzurilly, obránců Machače, Pospíšila či Bubly nebo útočníků Martince, Hlinky a Jiřího Holíka. Na další titul museli hokejoví příznivci čekat až do roku 1985, kdy jsme ho získali opět na šampionátu v Praze.

Změna společenských podmínek po listopadové revoluci 1989 přinesla hokeji z počátku krušné období. Většina předních hráčů odešla do zahraničí – ti nejlepší do zámořské NHL, další do předních evropských ligových soutěží, lepší finanční podmínky než doma však nabízely i nižší západoevropské ligy. O to pozoruhodnější je série bronzových medailí z ZOH 1992 v Albertville a světových šampionátů v témže roce v Praze a Bratislavě.

Ale i toto kritické období nyní již opět český hokej překonal. Exodus hráčů do zahraničí se zpomaloval úměrně tomu, jak se lepšily ekonomické podmínky domácích klubů a hráči působící v zahraničí se začali vracet do reprezentace. Výsledkem bylo třetí, zatím nejúspěšnější období československého hokeje. Začalo ziskem titulu mistrů světa v roce 1996 ve Vídni, na absolutní vrchol pak reprezentační tým dosáhl v Naganu 1998, kde se poprvé v historii konal olympijský turnaj za účasti nejlepších hráčů z NHL. Sestava České republiky Hašek, Šmehlík, Šlégr, Hamrlík, Svoboda, Špaček, Kučera, L. Procházka, Jágr, Růžička, Straka, Ručinský, Reichel, Lang, Moravec, Beránek, Dopita, Hejduk, Patera, M. Procházka a Čaloun se stala našim prvním a zatím posledním držitelem olympijského prvenství.

Vítězný postup českých hokejistů se nezastavil, následovaly tituly mistrů světa z let 1999, 2000 a 2001. Prvenství z mistrovství světa ve Vídni z roku 2005 naznačuje, že český hokej i nadále drží krok se světovou špičkou. Dokazuje to i počet našich hráčů působících v zámořské NHL a v neposlední řadě i jeho chlouba, Sazka Arena v Praze, srovnatelná s nejmodernějšími světovými sportovními stánky

Zdroj : internetové stránky ČNB